Z historie

Socha T. G. M.

Na hranicích katastru obce Rudky, deset minut od Kunštátu stojí tento mohutný pomník.
Dříve byla zde pískovcová skaliska, z nichž nejvyšší bylo asi pět metrů. Toto místo vybral Burian s Rolínkem, aby zde vytvořili něco tak krásného, velkolepého.
V červnu 1928 se počalo pracovati. Bylo postaveno veliké lešení a trhána skála.
Práce šla přímo po americku. Třicet dělníků lámalo a vozilo do pozdní noci. Rolínek měl na lešení přilepenou padesátihaléřovou poštovní známku, dle které pracoval. Později měl fotografii pana presidenta.
Takovým jednoduchým způsobem, obyčejnými dláty a sekyrkami, byla vytesána tato socha, která je největší v Evropě, z jediného kusu vytvořená.
Pomník sám je 10,5 m vysoký a spočívá na podstavci 3,5 m vysokém, na kterém je letopočet 1928. Hlava sochy měří 1,65 m, rozpětí ramen 3,5 m, průměr klobouku, který pan president drží v rukou, měří 85 cm.Váha sochy byla odborníky odhadnuta na 600 tun.
Z těchto měr si můžeme představiti, jaké je to gigantické dílo a jaká to byla ohromná práce a finanční oběť.
„Za zvuku národních hymen se kloní prapory a všichni napjatě obrací svůj zrak k soše, kde se pomalu rozhrnuje opona“ …. Je čten telegram panu presidentovi …. Byli zde návštěvníci téměř z celé republiky, ba i hosté ze zahraničí.
Odhalení sochy presidenta Masaryka bylo bezpochyby událostí překračující místní význam. Byla mu věnována mimořádná pozornost v tisku a to nejen tuzemském, ale i zahraničním. Monumentální socha vytesaná ve skalním masivu neměla v Evropě obdobu nejen co do rozměrů, ale i tématiky.
„ …. první president neveliké republiky v srdci Evropy má svůj největší kamenný pomník z jediného balvanu vytvořený ve volné přírodě mezi milujícím ho lidem Moravy“. Píše čechoamerický list „Svornost“ v NewYorku 24. 9. 1928.
T.G.M. o svém pomníku nepochybně věděl. Přesto ho však za svého života nikdy neshlédnul, i když ho bezpochyby znal z fotografií a koneckonců mu o jeho odhalení byl zaslán osobní telegram. Největší přání dvou spolutvůrců tohoto díla a nejen jejich zůstalo nenaplněno.
Tolik z dobového tisku.

František Burian

František Burian narodil se 3.ledna 1876 v Louckém dvoře u Olešnice, kde jeho otec byl šafářem. Do školy začal chodit v Olešnici a po dvou letech vstoupil do pětitřídní školy v Kunštátě, kam byl jeho otec přeložen.
Po vyjití školy vstoupil do učení na tři léta k Janu Procházkovi, řezníku a uzenáři v Kunštátě. Jako tovaryš pracoval dva roky v Brně. Když mu nebylo ještě ani devatenáct let, vydal se s kamarádem Fr. Doskočilem do světa na zkušenou.
Původně měli namířeno přes Vídeň do Terstu. Ve Štýrském Hradci však našel Burian místo u velké uzenářské firmy, kde zůstal šest let. Po návratu pracoval rok ve Znojmě, odkud se vydal na druhou cestu a procestoval Itálii, Maďarsko a téměř všechny státy balkánské.
Vrátiv se do Kunštátu, byl jedním ze zakladatelů Sokola, jehož byl dlouholetým starostou. Zároveň zařídil se samostatně a začal v malém. Bohaté zkušenosti z ciziny byly příčinou, že dobrá pověst jeho výrobků nesla se daleko široko. Roku 1903 má vedle obchodu ještě hostinec U krále Jiřího v Kunštátě. Roku 1906 věnuje se pouze svému rozšířenému závodu a posílá své výrobky zástupcům do Brna, Vídně, Budapešti aj. Z malého kdysi závodu vznikl velkouzenářský podnik, který je znám i za hranicemi.
Za světové války roku 1916 je odveden k 81. pluku do Jihlavy. Za čtvrt roku je však propuštěn z vojenské služby pro krátkozrakost. Roku 1920-24 je starostou Kunštátu a předsedou místní školní rady…
V roce 1927 tedy ve svých 52 letech mohl užívat plody své práce a konejšit své sebevědomí všeobecnou vážností a uznáním. V světě kolem něj se však odehrálo a odehrávalo tolik událostí. Nových inspirativních podmětů jeho tvořivosti a pracovitosti. Pan Burian byl mužem smělých ambicí. Nechal dozrát prvotní střípek nápadu do podoby reálné představy díla. Stejně smělého, ambiciózního jako byl on sám. A protože byl mužem činu, začal se zaobírat myšlenkami jak svoji představu uskuteční.

Stanislav Rolínek

narodil se dne 9. února 1902 v Bořitově u Černé Hory v domě č.p. 108 jako nejmladší dítě Františka Rolínka pivovarského dělníka, a jeho manželky Balbíny. Otec jeho za rok 25. dubna 1903 zemřel. Matka odstěhovala se s dětmi do domu č.p. 149, kde jí bylo těžce zápasiti, aby své čtyři děti uživila.
Stanislav, když mu nebylo ani 5 let, začal chodit do školy v Bořitově, později do měšťanské školy v Rájci.
V roce 1916 vychodil měšťanskou školu a vstoupil do učení k p.Plhoňovi, mistru čalounickému, továrníku v Černé Hoře. V roce 1919 se vyučil a pracoval zde až do své nemoci do ledna 1924, kdy odjel asi na 5 měsíců na léčení do Pasek (onemocněl tuberkulózou plic).
Tak začíná příběh Stanislava Rolínka. Introvertního plachého chlapce, kterému osud rozdal poznamenané karty. Věděl, že konec má po dobu křížového spodku, zákeřné smrtelné choroby, kterou v sobě nosí. A tak vložil do hry kartu nejvyšší, srdcové eso, svůj talent, dar, který dosud nestačil zúročit. Pustil se do hry s vervou hodnou obdivu, přestože tušil, že hraje předem prohranou partii, přestože jeho vklad do hry byl vysoký. Čas. Touha ztvárnit své představy mu nedávala prostor pro příkrasy a ornamenty. Jeho třídící se styl nese znaky toho, co dnes nazýváme ,,naivní umění“. Svérázného a svobodného vyjádření čistého až průzračného, osobitého i osobního. Snad proto, že kameny jsou ve srovnání s lidským životem věčné. Snad proto, že v jejich struktuře naplno pociťoval dotek hmotného světa, kterému se pozvolna vzdaloval…..
Plachý umělec počal od té doby navštěvovat lesnatý kopec Chlum vzdálený od Bořitova půl hodiny. Zde pracoval, aniž kdo o tom věděl. Za pomoci hasičšké sekyrky a půlky starých nůžek na stříhání ovčí vlny vysekával do pískovcové skály husitské sousoší. Když byl asi v polovici díla, byl překvapen při práci hajným a přístup mu do lesa zakázán. Na rozkaz velkostatkáře Mensdorff-Poulliho z Boskovic nesmělo se mu v práci brániti a Rolínek mohl dále pracovat. Věc nezůstala však v tajnosti.
Z dalekého okolí přicházely houfy obdivovatelů. O práci mladého, talentovaného samouka se začalo hovořit a vědět.
Okolo roku 1927 navštívil toto místo i František Burian. Dva osudy se protnuly v jednom bodě.